čtvrtek 8. prosince 2016

Co nového? Zásnuby!


Je to tak. Přidala jsem se do skupiny žen, které se momentálně vyskytují mezi dvěma důležitými ANO. S přítelem (snoubencem!) jsme za necelé čtyři roky vztahu už spoustakrát řešili budoucnost, svatbu, děti... Oba jsme věděli, že žádost o ruku přijde. Jenže on měl lepší informace o tom, kdy a kde to bude. :)


Stalo se to dvacátého pátého listopadu. Ten den jsem už od rána z nějakého důvodu nestíhala (dobře, ten neznámý důvod je, že jsem si přispala). Poletovala jsem po bytě a nevěděla, co na sebe. A tak jsem nakonec šla na jistotu a vzala si vysoký kalhoty a veselý triko se slepicí ze ZOOTu (tohle). Do školy jsem doběhla asi deset minut po začátku přednášky. Celou cestu šalinou - nutno dodat, že ne tou, kterou jsem si plánovala - jsem klepala nožičkou. To proto, že jsem ten den měla prezentovat. A kdo je taky trémista, ten si to asi umí představit. Když už jsem se k prezentování odhodlala, začal stávkovat počítač. Po chvíli se ale zadařilo a já se na to vrhla. Na třetím slidu se zasekl powerpoint. Stále nevím proč, ale právě to mi nakonec dodalo odvahu a sebejistotu. Přestože se mému zoufalému počínání při pokusu přemluvit powerpoint k dalšímu fungování všichni sledující nervózně smáli, rozbilo to ve mě nervozitu z předchozího napětí v místnosti. Každopádně: po všech těchto drobných nesnázích jsem byla ráda, že mě přítel vyzvedne. Že má pro mě překvapení mi totiž oznámil už s několikadenním předstihem. A o celém překvapení se pak mluvilo jako o normální věci.

Já: Ty mě někam bereš pětadvacátýho?
On: Jo.
Já: To začínají trhy, ne?
On: (zaražený výraz)
Já: Jestli mě bereš na trhy a říkáš tomu překvapení, tak nejspíš moc překvapená nebudu. (úsměv)
On: (stále trochu zaskočeně) Ale ne, to ne, trhy to nejsou...
Já: (křeníc se) Jasně. Teď jen vymyslet něco jinýho, co?

Vyšla jsem ze školy a po krátkém telefonátu i našla naše auto. S přítelem vevnitř, samozřejmě. Byl nervózní. Ale slušelo mu to. Ten den měl volno. Věděla jsem, že chce stihnout kadeřnictví a pak uklízet, ale že se stihl i oholit mě překvapilo. Přítel totiž nedělá žádné fik fik s džilet-sto-tisíc-mega-turbo, používá ručně vyšlehanou pěnu a bagr, což nějaký čas stojí. 

Jeho celoživotní ostuda je to, že se jako rodilý brňák nevyzná v Brně. Navigaci si tentokrát nastavil v telefonu, ne v autě. Prý že bych hned věděla. Budiž. Pokud nás při občasném nahlédnutí do telefonu nezabije, ať činí, jak uzná za vhodné. Když jsme stoupali od budovy FSS ulicí Údolní, ještě mě to nenapadlo. Až když jsme nahoře zahli vpravo. Monte Bú? Vždyť tady to nějak extra nemilujeme. Ne, neodbočil. Koupák? Naštvaná bych nebyla, ale na nadšení od první sekundy to taky nevidím. Neodbočil. ,,My jedeme na hvězdárnu?'' zeptala jsem se nadšeně. ,,No, asi už je marný zapírat...''. Máloco miluju víc, než nebe (hvězdy, mraky, červánky, ...).

Zaparkovali jsme dál a došli pěšky (sledujíc na konci cesty nádherný výhled na večerní Brno). Vešli jsme. Někde tady mi to došlo. Odskočila jsem si a na toaletách přemýšlela, zda vypadám dobře - protože tenhle den si možná budu pamatovat. Společně jsme si pak ještě prošli spodek budovy, kde byla moc hezká instalace s fotkami vesmírných mlhovin. A pak už jsme zmizeli v malém planetáriu, kde přítel už dávno zamluvil soukromou projekci noční oblohy. Čtvrt hodinky jsme jen leželi, koukali nahoru, a občas si něco zašeptali - to abychom nezničili tu krásu. Myslela jsem na to, jak jsem s přítelem ráda, a jak je mi pěkně. Ale občas mi do toho vskočilo to, že vejít do takové krásy a klidu (naštěstí až ke konci rušeného řvoucími dětmi těsně za dveřmi; děkuji moc, zodpovědní rodiče a zaměstnanci planetária, kteří věděli, co se uvnitř děje) by bylo možná trochu zbytečné, kdybychom vyšli stejní, jako jsme přišli. Po patnácti minutách to taky přišlo. Přítel začal lovit něco z kapsy bundy - což mimochodem nebylo v naprosté tmě jednoduché. A pak minutu nic. :) Co všechno řekl si nechám pro sebe, ale asi od poloviny už jsem brečela jako želva. Rozsvítil telefon, abychom měli alespoň trochu tlumeného světla, poklekl, a zeptal se. A já měla takový knedlík v krku, že na své nadšené ano, které jsem si tolikrát představovala, jsem se vážně nezmohla. A tak jsem kývala jak blázen a nakonec vyloudila -no. Alespoň něco. 

Když jsme vyšli ven (mezi ty řvoucí děti!), měla jsem pocit, že je všechno jinak. Že jsem teď zasnoubená. Všichni by to měli vědět!

Další plán byl trhy, domov, anebo restaurace. Vybrali jsme restauraci, protože trhy budou určitě přecpané, a ten den rozhodně nikdo z nás doma vařit nebude - a ani čekat na pizzu není slavnostní. Já jsem teď přece budoucí mladá paní (nezaměňovat s řemeslnickým paninko).

Monte Bú, malý stolek pro dva mezi jinými páry. Seděli jsme, bavili se. Teda dokud se nezačali nahlas bavit lidé vedle nás. Mám problém mluvit, když vedle mě mluví někdo jiný. Tak jsme chvíli mlčeli. Nebylo to trapné ticho, nebylo to ani ticho, kdy už si dva nemají co říct, bylo to ticho úplně normální. Možná až křehké a hezké. Kdo je s někým dýl, asi to zná. A já v tom tichu přišla na to, že úplně stejně šťastná jako teď už jsem byla za poslední necelý čtyři roky spoustakrát. Že se tím kroužkem na ruce vlastně vůbec nic nemění. Nerozevře se nebe a nevstoupím do nové dimenze štěstí. Je to jen materiální vyjádření toho, že s váma někdo chce být navždycky. A to je to, co je na tom pěkný. Ať už si to řeknete jenom tak, nebo si to stvrdíte.

Ale abych nedělala vyspělou: ten večer jsem u každé věci měla chuť příteli říct (a taky jsem to vždy řekla), že tuhle činnost jsem naposledy dělala nezasnoubená. Víš, kdy jsme naposledy šli do restaurace? To jsem ještě nebyla zasnoubená. Víš, kdy jsme naposledy koukali na Brno? Víš, kdy jsem naposledy jedla polévku?

Drobností, která mi ale byla velkým důkazem lásky, bylo třeba to, že když jsem si nevybrala dezert v restauraci, rozhodli jsme se sjet do Sklizena pro Nebeské dortíčky (psala jsem o nich už v posledních Radostech). To bylo 19:40. Zavírají v osm. Takže přítel běžel zaplatit na bar, já přistavit auto. Stihli jsme to. Dva světlé, prosím. :)


A co bylo dál?

Pořád jsem trochu pyšná. Ráda si beru svůj zásnubní prstýnek, když někam jdeme spolu. Beru si ho ráda i sama. Je hezký pocit být zasnoubená. Je totiž fakt, že je to v rámci vztahu první viditelný signál pro okolí. I proto pro mě bylo trochu otravný se bez něj obejít půlden, kdy jsme v Praze byli s mými rodiči, kteří ještě nic nevěděli. Btw: naši to vzali skvěle.


A kdy bude svatba??

Rozhodně až po tom, co dokončím školu (zkřížené prsty). Alespoň do konce zkouškového svatbu odmítám řešit. To, co vím, že chci, už vím dávno, a to, co nevím, je pro mě teď zbytečně stresující řešit. Ještě jsem se totiž nedostala do toho stavu, kdy si plně uvědomíte, že je to prostě váš den, a že si každý může trhnout. Že nebude klasickej dort? No nebude, chci mít radši plno malých věcí (ano, cupcaků od Nebeské dortíčky) a dort leda symbolickej. A co?

Svatbu neřeším i proto, že na mě poslední cca týden padla taková deka, jakou dlouho nepamatuju. A to deka nejen doslova, haha. Škola mi teď dává zabrat. Jsem v předposledním semestru, tedy v tom, kdy na jedné straně už mám dělat na bakuli, na druhé mám ale pořád všechny ostatní předměty. Plus angličtinu, která se tento semestr poprvé učí jinak a info k tomu, co máme dělat, je stále nula nula nic. Hlavně že už je vypsán termín zkoušky (na které máme něco odevzdat - nevíme co, a něco prezentovat + o tom diskutovat - též nevíme co). Jediný, co mě vytahuje ze stavu musím něco dělat, ale nemůžu dělat nic, je chvíle, kdy se přítel vrátí z práce. Od tohoto momentu až do chvíle, kdy musí jít spát, sním asi 80 % jídla za celý den a také prožiju 100 % hezkých chvilek. I to může být důkaz, že když takovýho člověka najdete, zásnuby jsou to poslední, jak si svou lásku potvrdit.
  


P.S. Prosím vraťme se na veselou vlnu a vzpomeňme, jaké tričko budu jednoho dne ukazovat dětem jako to, ve kterém jsem byla požádána o ruku. Odkaz tu je. Děkuji, děkuji pěkně.


Jste zasnoubené, vdané? Jaký byl váš příběh? A jestli vás to teprve čeká, jaká je vaše představa?
Mějte se krásně!


8 komentářů:

  1. Gratulujem ;) náhodou to tričko je originálne, myslím, že máloktorá povedala áno v takom tričku :) ;)

    Zvláštne dievča
    Čítanie je sexy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) No právě. Vždycky jsem myslela, že na sobě budu mít nějaký krásný šaty a pak to přišlo - se slepicí na hrudi. Doufám, že aspoň svatební budou takové, jako si představuju...:D

      Vymazat
  2. jeeej,gratulujem ti :))) musí to byť naozaj krásny pocit :)
    MakeUpByVeo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Je fakt, že při každém pohledu na prstýnek (anebo jeho nahmatání) se musím culit. :)

      Vymazat
  3. No tak to teda velká gratulace, je vidět, že sis celý den užila.)

    OdpovědětVymazat
  4. To je táááák krásný! Moc vám to oběma přeju. <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Já to sama sobě přát přestávám - už začíná plánování. :D Najednou je to celý tak reálný. o.o

      Vymazat