sobota 1. října 2016

Radosti naživo: září 2016

Ani nevím, proč jsem s konceptem měsíčních souhrnů na chvíli přestala. Ale jak říkají matky svým hádajícím se dětem, je jedno, kdo to skončil, já to začnu!
/anebo je to naopak?/

Takže se uvelebte a vplujte do mého soukromí. Čeká vás trocha kultury, sportu, stresu a nakonec i nějaké to zviřátko.

Já: Koukej na něj, na modela.
Babi: No hlavně ať tam jsou ty růže!!


Divadlo


Za září žel pocity více než smíšené. Sice mi zase začala divadelní sezóna, ale zahájení s Frankem V. v Městském divadle Brno bylo pod mé očekávání. Ne že by má očekávání byla založena na vysoké kvalitě divadla. Vedlo mě k nim jméno autora předlohy - Friedrich Dürrenmatt byl známý svými absurdními dramaty. Kdo by chtěl alespoň malou a rychlou ochutnávku jeho tvorby, může kouknout na český film Návštěva staré dámy, který myslím stojí za to (více o filmu například zde).

Nebudu to rozmazávat, protože při vzpomínce na představení mě ovládne obrovská otrávenost. Problém se zpracováním byl stále stejný. MDB umí skvěle vyhovět tomu, kdo jde do divadla posedět, párkrát se zasmát a nepřemýšlet. Já žel chci víc. Nebudu prozrazovat nic konkrétního, ale například scéna s Frankem a Frankovou nad skleničkou v závěru představení by mohla být vážně skvělá a emotivní. Jen kdyby se to udělalo trochu jinak. Kdyby se lidé nesmáli až tak často a až tak moc. Nemám nic proti smíchu skrze slzy, ale v MDB mám často pocit, že sleduji jinou hru než ostatní. Asi namítnete, že problém mám tedy s některými lidmi a ne s divadlem. V podstatě. Ale ono to jde ruku v ruce. Až Městský změní poměr komedie : cokoliv jiného, možná tam někteří lidé přestanou chodit s pocitem, že smát se v jakýkoliv části představení je na místě.

Chuť jsem si měla spravit v HaDivadle na Vyhnání Gerty Schnirch. Toto představení už jsem jednou shlédla a snadno se přidalo na seznam mých nejoblíbenějších. Tentokrát jsem ale plánovala hlavně dělat doprovod našim. Když jim totiž nějakou hru doporučím (a seženu jim na ni lístky) jen tak, zpravidla se na to vykašlou. A tak jako pojistku volím samu sebe v roli kontrolora (a zároveň koordinátora volby místa, jelikož jim většinou doporučuji hry v menších divadlech, kde nejsou místenky). V čase představení se žel ale odehrávalo i jiné divadlo - on ajs. Nakonec to i chápu. Světový pohár je jen jednou za dvanáct let a oni jsou fandové hokeje. Tak snad někdy příště. 


Hokej


Jak už jsem zmiňovala, naši fandí hokeji. A já taky. I když slovo fandím úplně neodpovídá realitě. Ráda se dívám na zápasy samotné a zároveň mě fascinuje veškeré dění kolem.

Tedy například způsob propagace týmu, respektive takového toho kultu, že všichni sympatizanti nějakého klubu jsou vlastně rodina a zároveň možná i něco víc, než ostatní. Nebo než nedejbože příznivci jiného týmu. Co na tom, že se u nás fandí většinou týmu města, ve kterém se člověk narodil anebo žije (což bývá často totéž, jelikož v Česku není tolik obvyklé se například stěhovat kvůli povolání). Tedy že nedošlo k žádné volbě toho nejlepšího na základě relevantních kritérií. Fandí se prostě tomu nejbližšímu. Když se nad tím zamyslíte, meziklubová rivalita je pak ještě směšnější. Nehledě na to, že jednotliví hráči nejsou reprezentanti daných měst, ale zaměstnanci pod smlouvou pocházející z různých koutů země.

Anebo evidentní změna sociální role u lidí kolem. O pár řad pode mnou například sedává můj neurolog. V práci oděn do značkového oblečení tlumených barev, mluvící klidně a s rozvahou. Na hokeji ale tuto roli opouští a stává se někým jiným. Když nesouhlasí s děním na hřišti, vstává a křičí. Není na tom vůbec nic špatného. Své sociální role střídáme všichni a je to běžné. Ta zábavná část ale přichází právě ve chvíli, kdy vás jiný člověk, který zná jen jednu vaši roli, vidí v té jiné. Nejlépe velmi kontrastní.

O těch, kteří jsou opravdu hluboce přesvědčeni, že hokejová liga je ta nejpodstatnější věc pod sluncem, o těch, kteří mimo sezónu marně bloudí životem nemaje jiný pevný bod než termín prvního přípravného zápasu, nebo dokonce o těch, kteří vyhrožují soupeři násilím a přejí si zranění hráčů protivníka, už mluvit nebudu. Každý vnímá realitu jinak.


Škola


Nový semestr je tu. Jsem ráda, protože mě neskutečně baví získávat nové informace v oboru, který je mi nějakým způsobem blízký. Méně už mě ale těší to, že letos nastal čas na bakalářku. Kdo by měl návrh na čupr téma, dejte vědět!


Babí léto u babičky


V září jsem vytáhla jak šortky a šaty, tak zimní boty s kožíškem a kozačky. Ale nemluvme o počasí (stačí, že jsem tím odstartovala tento blog :D). Psi jsou za chladnější dny rádi - můžou vyjít na delší procházku bez rizika infarktu.

Nechť je tedy sladkým bonbónkem nakonec (a odměnou za přelouskání dlouhého textu) právě dvojice fotografií našich psů. 

Poslední záříjový den jsem (letos nejspíš naposledy) vyjela za babičkou na chatu. Do telefonu mi připomínala, že nesmím zapomenout na teplou obuv a svetr a bundu a nejlíp ještě něco navíc. Na místě bylo dvacet a pařilo sluníčko. Ještěže jsem se pro tu zimní bundu z auta vracela. :) 




Snad jste měli hezký září (a jestli vám začala škola, berte to pozitivně a s nadhledem!)
Mějte se krásně




P.S. Nechci vyznít, jakože do divadla nechodí lidé, kteří se umí chovat, nebo že hokej je výsada agresivních hlupáků. Ani jedno si nemyslím a ani jedno tak není. Jen poukazuji na to, čeho si logicky člověk všimne nejsnadněji.


2 komentáře:

  1. :D no odpadla som si aky zlatunky je hauko na prvej fotke !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V podstatě nemám slov k odpovědi, protože se tak moc culím. Aspoň ti ale řeknu, že mail s oznámením tohoto komentáře mám pořád ohvězdičkován, abych ho snadno našla a mohla si proslunit den. Slovenština je neskutečně krásnej jazyk (a hlavně na tento typ vyjádření). :) :)

      Vymazat